Články

---

 Opět církevní restituce

Nezlobte se, jsem charismatický křesťan. A tak se občas domnívám, že mí-vám zjevení. Myslím, že to nebývá příliš často. Když se ale v první polovině devadesátých let mluvilo o církevních restitucích, měl jsem zjevení, že z toho nevzejde nic dobrého. Proto jsem tehdy napsal všem církevním představite-lům, že by bylo lépe o restituce neusilovat. (Tehdy mi odpověděli pouze z římskokatolické církve – prý jsem se svými názory měl přijít dřív.)

Psal jsem tehdy ten dopis s vědomím, že nemusí být pochopen – jakož-to představitel Křesťanských společenství jsem pochopitelně věděl, že my bychom tak jako tak nic nedostali, a tak jsem měl obavy, aby se nezdálo, že dělám z nouze ctnost.

Psal jsem tehdy něco, co se – bohužel – mnohonásobně potvrdilo: že snaha církve dobrat se svého majetku podváže naši evangelizační věrohod-nost, pracně získanou během komunistického útlaku.

Počátkem letošního roku se už už zdálo, že to vyjde. Dohoda církví by-la bezprecedentní a příkladná. Římskokatolická církev projevila nebývalou a chvályhodnou velkorysost. Máme vládu, která se konečně rozhodla tuto věc vyřešit. Těšil jsem se, že to budeme mít za sebou, a doufal jsem, že za několik let se na celou tuto kauzu zapomene.

No a vidíte, zase nic. A dokonce hrozí, že kvůli tomu padne vláda.

A do toho se mi pořád vtírá otázka: Co na to Pán Ježíš? Jak by to asi řešil?

Ne, tato otázka není od věci. Prosím, nepohoršujte se nad ní. Zkuste se nad ní opravdu zamyslet. Ježíš je Pán církve – líbí se mu, když se církev světa doprošuje? Nemá on dostatek prostředků, jak se o svou Nevěstu po-starat? Opravdu to nejde jinak?

Mezi církví a tímto světem přece panuje nepřátelství. Jaképak najed-nou dohody? Celá věc má ještě tu pikantnost, že církevní restituce zmařil bývalý komunista, který je najednou pravicovější než pravicový premiér!

Co když Bůh opravdu nechce, aby církev žila z minulého majetku? Co když nás křesťany chce naučit, že nás může zbohatit on sám, neboť konec konců jemu patří stříbro, zlato i dobytek na tisíci horách, jak praví Písmo? Co když chce, abychom vystoupili z loďky a chodili po vodě?

Mám obavy, že mám další zjevení.

Jestli se církev touto cestou svého majetku domůže, nakonec jí nepro-spěje.

Ano, tento svět je pod mocí zlého. Kníže tohoto světa lže a krade. To, co církev dělá cennou, ale nijak ukrást nemůže. Což tak přestat dělat kom-promisy?

Dan Drápal, 9. června 2008

---

Dan Drápal

Proč by církev neměla brát peníze od státu

Nedávno jsem byl jedním přítelem dotázán, zda nemám nějaký článek o financování církví. Jelikož jsem ve svém archivu marně pátral, rozhodl jsem se ho napsat.

První tři staletí své existence církev státem financována nebyla. Přesto se jí podařilo získat pro Krista značnou část Římské říše, ačkoli jí státní moc nakloněna nebyla - po většinu času spíše naopak. Tehdy to byla církev, kdo určoval témata, jimiž se lidé zabývali.

Pak nastalo nové období, které bylo pro církev celkově obdobím úpadku. (Uvědomuji si, že tento obecný soud je do značné míry zjednodušující, protože hážu do jednoho pytle různá období a různé kulturní a politické situace. Nicméně v hrubých obrysech na tomto úsudku trvám.) Evangelium bylo zkompromitováno, celkově křesťanská morálka nebývale poklesla. Ve věcech víry namnoze panovalo násilí, vedly se konfesijní války. Až v 18. století se ve Spojených státech klopotně propracovali k názoru, že nejlepší je odluka církve od státu. (Zdůrazňuji, že odluka církve od státu je vynálezem křesťanů, nikoli nevěřících!)

Když se v naší zemi dostali k moci komunisté, tak církve na jedné straně téměř veškerého majetku zbavili, na druhé straně jim vnutili státní financování. Dobře věděli - bohužel, mnohdy lépe než křesťané - že co platíš, to také vlastníš. Některé církve se státnímu financování bránily, ale přečkaly jen ostrůvky této "pozitivní deviace" - např. Křesťanské sbory, které neměly klasické "duchovní" a tudíž pro ně nepotřebovali platy.

V současné době se zdá, že financování církví není spjato s žádným zasahováním do jejího života. Státní orgány si nevyhrazují žádné právo rozhodovat o obsazení církevních úřadů.

Přesto považuji financování státem za škodlivé. Vysílá totiž falešný signál navenek i dovnitř.

Naše společnost je vůči církvím nepřátelská. Je do značné míry nepřátelská i vůči křesťanství jako takovému, nepřátelství vůči církvi je ovšem ještě silnější než nepřátelství vůči křesťanství. Braním peněz od státu církev předem přiznává svou slabost. V rozhovorech s nevěřícími mi mnohdy hodně pomohlo, když jsem mohl říci, že Křesťanská společenství (církev, jejímž jsem členem) od státu peníze ze zásady neberou. Je-li církev finančně na státu nezávislá, dodává jí to věrohodnosti.

Celkově se dá pozorovat, že členové církví, kteří svou církev musí financovat sami, k ní mají mnohem vřelejší vztah než ti, kterým se o "jejich církev" postará stát. Celkem nepřekvapí, že se zde uplatňuje podobný mechanismus, jako při vztahu občanů ke státu, jenž je zdaňuje (tento mechanismus popisuje Fareed Zakaria ve své pozoruhodné knize "Budoucnost svobody".) Státy, které nemají (státem vlastněné) přírodní bohatství, z nějž by mohly financovat svůj chod, musí své obyvatelstvo zdaňovat. Toto obyvatelstvo má ovšem mnohem hlubší zájem o to, jak stát s penězi vybranými na daních hospodaří. Zpravidla tam funguje účinnější kontrola a obyvatelé těchto zemí se se svým státem více identifikují. (I u tohoto tvrzení ovšem nutno upozornit, že existují výjimky, neboť ve hře jsou ještě další faktory. Obecně ovšem toto pravidlo platí.)

Viděl jsem rovněž, že církve, které berou peníze od státu, se občas neubrání různým čachrům (např. financování administrativních či jiných pracovníků církve z peněz, které jsou v zásadě určeny na duchovní správce sborů). Tyto čachry dále ubírají církvi na "morálním zdraví".

Financování státem je rovněž návykové. Některé evangelikální církve před druhou světovou válkou státní peníze ze zásady odmítaly, po únoru 1948 si nechaly peníze státem vnutit, a když se objevila opět možnost žít "za vlastní", ukázalo se, že už k tomu nemají sílu. Jako ptáček, který sice dostával tlusté červíčky, ale vždy jen za další pírko ze svého křídla. Nakonec nastal den, kdy ptáček už nevzlétl.

Pokud církev žije ze svých vlastních prostředků, je dost dobře zřetelné, na co má a na co nemá. Žije úměrně horlivosti (i finanční horlivosti) svých členů. Nestaví vzdušné zámky a Potěmkinovy vesnice. Dobře zvažuje, do čeho se pouští. Je to pro ní nezbytností.

Jaké jsou nejběžnější "křesťanské" argumenty pro financování církví?

Křesťané platí daně, tudíž mají právo z nich něco dostávat.

Takové právo určitě mají, ale proč by měli mít právo na větší díl koláče, než ostatní? Tento argument by platil pouze tehdy, kdyby církve byly placeny z volitelných daňových asignací, tj. kdyby všichni občané měli právo nasměrovat určité procento svých daní tam, kam chtějí - na sport, do zdravotnictví, na církve…(Ostatně, tato možnost zde v omezené míře je.) Při současném systému mohou nevěřící křesťanům právem vyčítat, že je musí proti své vůli financovat. Já osobně bych s touto myšlenkou žít nedokázal.

Křesťané prokazují společnosti určité služby, proto je správné, že od ní dostávají peníze.

Já si sice také myslím, že křesťané prokazují společnosti určité služby, leč ty služby, které by podle Boží vůle prokazovat měli, nejsou vyčíslitelné penězi. Pokud církve provozují např. charitu, pak může stát usoudit, že je to pro stát výhodné, a může charitativní podniky vedené křesťany spolufinancovat. Na tom bych nic špatného neviděl. Stejně tak považuji za nehoráznost, pokud stát na žáky církevních škol přispívá méně než na žáky běžných státních škol. To je ale něco jiného, než financování běžného provozu církve.

Dan Drápal 21. 10. 2007

---

 HARVEST INTERNATIONAL BIBLE UNIVERSITY

 Petr Boudný

 VLIV KONSTANTINISMU NA CÍRKEV

 (DO 6. STOLETÍ)

 Bakalářská práce

Podáno v Kostelci nad Orlicí 1995

Prohlašuji, že jsem tuto práci zpracoval sám pouze  s použitím uvedené literatury.

Děkuji všem, kteří mi pomohli tuto práci dokončit,  zvláště ThMgr. Michalu Krchňákovi za konzultace, Zuzaně  Beničákové, MuDr. Zdeňku Kaiserovi, Ireně a Petrovi  Vaňkátovým a Jiřímu Davidovi za technickou pomoc.
Největší  dík samozřejmě patří našemu drahému nebeskému Otci.

 Obsah:

1 ÚVOD
2 SITUACE CÍRKVE VE 3. STOLETÍ. 3

3 POLITICKÁ SITUACE V ŘÍMSKÉ ŘÍŠI NA POČÁTKU 4. STOLETÍ. 4

3.1 Dioklecián. 4

3.2 Počátky a průběh posledního pronásledování křesťanů. 4

4 KONSTANTIN I. VELIKÝ (306-337) 5

4.1 Konstantinův boj o moc. 5

4.2 Význam náboženské konstituce z roku 313. 5

4.3 Negativní důsledky konstantinismu. 6

4.3.1 Zesvětštění a zpohanštění církve. 6

4.3.2 Césaropapismus. 6

4.3.3 Spor s donatisty. 7

4.3.4 Ariánský spor 8

4.4 Problematika Konstantinova obrácení 9

5 VZNIK STÁTNÍ (ŘÍŠSKÉ) CÍRKVE.. 10

5.1 Konstantinovi synové. 10

5.2 Neúspěšný pokus o restauraci pohanství 11

5.3 Zřízení státní církve. 11

5.4 Priscillianus. 12

5.5 Zřízení a správa církve. 12

6 DOBA STĚHOVÁNÍ NÁRODŮ.. 13

6.1 Rozpad impéria a jeho krize. 13

6.2 Církev a barbaři 13

6.2.1 Ambrosius. 14

6.2.2 Hieronymus. 14

6.2.3 Augustinus. 14

6.3 Rozdíly a situace mezi Východem a Západem.. 15

6.4 Vznik papežství 16

6.5 Rozmach Byzantské říše za Justiniána. 17

7 SHRNUTÍ. 17

8 ZÁVĚR.. 18

9 ODKAZY.. 19

10 PRAMENY A LITERATURA.. 22

 

1      ÚVOD

 

 Za císaře Konstantina Velikého došlo k jedné  z nejmarkantnějších změn v životě církve. Až do jeho  panování bylo křesťanství zakázaným náboženstvím a římské  úřady mohly proti němu kdykoliv zakročit. S jeho nástupem na  trůn se najednou stalo náboženstvím tolerovaným a později  i podporovaným státem.

 Úkolem této práce je zachytit a popsat reakci církve  na změnu jejího postavení v říši. Pokusím se zjistit, jak  dalece obstála a nakolik a na jak dlouho to změnilo  a ovlivnilo její život. Práce si však nenárokuje právo na  úplné a dokonalé zmapování všech fenoménů, které se pod  vlivem nových skutečností v církvi objevily. Je to způsobeno  i vědomým omezením rozsahu práce a to do 6. století.

 Hned na úvod je nutné podotknout, že v hodnocení  "vlivu konstantinismu na církev" se teologové a historici  neshodují. Rozcházejí se podle různých úhlů pohledu na danou  problematiku, často ovlivněných příslušností k určité  skupině či církvi.

2      SITUACE CÍRKVE VE 3. STOLETÍ

 

 Křesťanství se šířilo ponenáhlým vzestupem ve všech  - zprvu především v nižších, potom vždy více i ve vyšších  - vrstvách obyvatelstva. Jeho význam však přece zjevně  vzrůstal. Především proto, že přinášelo poselství daleko  vyšší a bohatší než kterékoli jiné náboženství, ale též  proto, že pohanství netvořilo při směsi různých kultů  jednotný směr a naopak církev vynikala jednotnou  organizací1.

 Ve 2. polovině 3. století v církvi docházelo  k upevnění vnitřní disciplíny. Projevilo se to především  rozdělením věřících na laiky a kněží (láos a kléros),  přičemž vliv kněží ve sboru neustále rostl, až na konec  jedině oni mohli kázat, vyučovat, sloužit večeří Páně  a řídit život sborů. Přitom v samotném kléru došlo  k odstupňování hodností - biskup, presbyter, diakon (jáhen),  a někde i podjáhen. Biskupům hlavních měst provincií  připadla péče a správa o všechny sbory provincie. Ještě  většího významu dosáhli v církvi biskupové nejvýznamnějších  měst římské říše (Řím, syrská Antiochie a egyptská  Alexandrie)2. Zvláště u římského biskupa lze již od konce  2. století sledovat vzrůst jeho vážnosti, prestiže  a výsadnějšího postavení. Ti se snažili čas od času prosadit  po celé církvi názor a řád platný v Římě a tak i svou  učitelskou autoritu. Přesto by však bylo předčasné mluvit  již v této době o jejich nárocích na papežský primát.3

 Církev měla rozvinutý charitativní systém, který  v naléhavých případech znamenal sociální záchranu těch  nejslabších. V čele sborů stáli často lidé velkorysí  a dobročinní. Pohané se divili počtu chudých a vdov, které  církev podporovala, i výši darů, které členové sborů k tomu  účelu věnovali.4 Křesťanská služba lásky byla tím  významnější, čím citelnější byl hospodářský pokles říše.  Služba lásky nezůstávala jen věcí diakonů. Ve sborech se  rozvíjela služba žen (často vdov) chudým v jejich bytech,  vězňům pro víru v žalářích či pohostinnost k cestujícím  bratřím. Vedle peněžních nebo naturálních darů (dobrovolné  měsíční příspěvky, oběti při večeři Páně, často velmi značné  dary při vstupu do církve) se vykonávaly sbírky na výkupné  pro válečné zajatce nebo na podporu chudších sborů. Ze  sbírek se pravidelně vydržovali chudí, vdovy, sirotci,  nemocní, ale i klerikové a sborové vdovy. Křesťané rovněž  pomáhali při živelných pohromách a v čase epidemií.5

 Po 10-ti letech státního pronásledování (250-260)  nastalo období tzv. 40-ti letého pokoje, kdy církev rostla  a upevňovala své pozice, zatímco římský stát procházel po  smrti Aurelianově (275) novým desetiletím zmatků, za nichž  neutěšené poměry stupňovaly nedůvěru k státu a svým rozpadem  hrozil strhnout v chaos celou hospodářskou společnost, jejíž  otrokářský řád se přežíval. Církev se v této těžké době  projevila jako instituce, která byla pevnější než stát. I ve  svém pohanském okolí již získala mnoho sympatií a uznání.  O všeobecné nenávisti proti křesťanům již není možné mluvit.  Ale ti, kdo chtěli opírat stát o pohanskou ideologii ctění  starých římských bohů nebo o kult Slunce (Mithry) pozorovali  její rostoucí vliv a moc s nedůvěrou tím větší, čím  rozhodněji usilovali o obnovu říše na starých základech.6

3    POLITICKÁ SITUACE V ŘÍMSKÉ ŘÍŠI NA POČÁTKU 4. STOLETÍ

3.1   Dioklecián

 V letech 284-305 vládl v římské říši Dioklecián. Tento  císař byl prostého původu a pocházel z Illyrie. Byl  vynikající vojevůdce, panovník a státník, jenž vytrhl říši  z rozvratu. Přebudoval stát administrativně novým  rozčleněním a zároveň provedl pozoruhodnou změnu ve způsobu  vlády. V zájmu vydatnější obrany říše si zvolil za  spoluvladaře svého krajana Maximiána a svěřil mu její  západní část, sám vládl nad Východem. Oba panovníci, nesoucí  titul augustus, si k sobě přibrali osvědčené generály  s titulem césarů, jimž měli po určité době odevzdat nejvyšší  vládu a odejít do ústraní.7 Césarem pro západní oblast říše  se stal Konstancius Chlorus, pro východní oblast Galerius.

3.2    Počátky a průběh posledního pronásledování křesťanů

 Dioklecián dlouho toleroval křesťanství, jehož vliv se  rozmáhal a dosahoval až k císařskému dvoru. Dokonce jeho  manželka Prisca a dcera Valeria byly křesťanky. Avšak na  nátlak vlivných osob a rádců (zvláště césara Galeria) vydal  v letech 303 a 304 několik ediktů, jejichž cílem bylo úplné  vyhlazení křesťanství a návrat k "víře otců", tzn. uctívání  římských bohů. Tím bylo zahájeno nejkrvavější ze všech  pronásledování.

 Vcelku však Dioklecián všeobecnému krvavému postupu  proti křesťanům nepřál. Rovněž edikty vyhlášené v celé říši  byly ve čtyřech jejích částech prováděny s rozmanitou  důsledností. César Konstancius Chlorus (vládl v Galii,  Hispánii a Británii) a celkem ani Maximianus (vládl v Itálii  a Africe) příliš plnění ediktů nevymáhali, dokonce můžeme  říci, že když roku 305 augustové Dioklecián a Maximián  odstoupili, pronásledování bylo na Západě většinou  zastaveno. Na Východě však pronásledování vyvrcholilo  v letech 305-311, když se augustem stal Galerius a jeho  césarem Maximinus Daja (Daza). Galerius a zvláště Maximinus  pronásledování křesťanů stupňovali a způsob poprav  a usmrcování věřících byl za jejich vlády zvlášť krutý,  brutální a nelidský. Církev však přes ústup a odpadnutí  mnoha svých údů odolala a obstála a tak nakonec Galerius,  otřesen těžkou nemocí, vydal v dubnu 311 v bythinské  Nikomedii (Malá Asie, tehdejší hlavní město východní části  říše) toleranční edikt8, kterým zastavil pronásledování  a dal křesťanství právo na existenci. Sám Galerius brzy  potom zemřel.9

4      KONSTANTIN I. VELIKÝ (306-337)

4.1      Konstantinův boj o moc

 Po odstoupení Diokleciána spolu s Maximiánem v roce  305 se augustem pro západní část říše stal Konstancius  Chlorus a césarem Severus. I když byl Konstancius stoupencem  monoteistického kultu boha Slunce (a možná právě proto), byl  křesťanství celkem nakloněn. Důležité služby v jeho paláci  obstarávali křesťané, kterých si vážil pro jejich  věrnost10. Dokonce jeho manželka byla křesťanka.

 Avšak Konstancius neočekávaně zemřel hned  v následujícím roce (306) a v říši nastaly zmatky. Severus  zemřel už v roce 307 a jeho nástupce Licinius začal bojovat  (zvláště po smrti východního augusta Galeria roku 311)  s Maximinem Dazou. Ten se na Východě na podzim roku 311  ještě vrátil k pronásledování křesťanů, byl však Liciniem  v dubnu 313 poražen u Adrianopole a brzy na to zemřel.

 Na Západě se vlády ujal Chlorův syn Konstantin (vládl  v Galii a Británii), který se prohlásil císařem 25. července  306 u Yorku v Británii. Proti němu vystoupil uzurpátor  Maxencius, syn císaře Maximiána (vládl v Itálii). V boji  o panství nad Západem zvítězil Konstantin, když v bitvě  u Milvijského mostu poblíž Říma 28. října 312 porazil  početně silnější Maxenciovo vojsko, který sám v bitvě padl.

 Oba vítězové se sblížili roku 313 Liciniovým sňatkem  s Konstantinovou sestrou. Ve stejném roce vyhlásili  konstituci, která zaručovala neomezenou náboženskou svobodu  (tzn. svobodu pro křesťany).

 Mezi oběma panovníky však došlo k roztržce. Licinius  byl přemožen a jeho vláda na Východě byla značně omezena.  Konstantin se začal více opírat o křesťanství, naopak  Licinius zahájil proti křesťanům, v kterých viděl  potencionální stoupence Konstantina, represálie. Znovu  můžeme slyšet o uprchlících, vyhnancích a mučednících z řad  křesťanů. Současně oba dva vládci se rozhodli svůj  několikaletý spor opět řešit silou. V tomto boji byl roku  324 v bitvě u Chrysopole Licinius poražen a na Konstantinův  popud nakonec i zavražděn (325)11. Tím se Konstantin stal  jediným vládcem rozlehlé římské říše a zůstal jím až do své  smrti 22. května 337.12

4.2     Význam náboženské konstituce z roku 313

 Konstantinovým nejvýznamnějším politickým aktem bylo  vyhlášení náboženské tolerance. Spolu s Liciniem se v Miláně  dohodli o k o n s t i t u c i13, která byla vyhlášena  v červnu 313 v Nikomedii, hlavním městě východní části říše.  Touto konstitucí rozšiřovali Galeriův toleranční edikt  z roku 311. Zaručovala neomezenou náboženskou svobodu, tzn.  plnou svobodu vyznání pro církev a zrovnoprávnění  křesťanství se všemi pohanskými kulty14. Církev už nadále  nemusela žít mimo říšské zákony. Chrámy a modlitebny, církvi  zabavené nebo zbořené, byly vráceny nebo znovu na státní  náklady vybudovány. Správně však Aleš15 podotýká, že se  v konstituci nehovořilo o tom, že by církev měla mít vyšší  postavení ve státě.

 Konstituce kromě čistě církevního významu měla  i význam celosvětový. Poprvé v dějinách byla vyhlášena  zásada náboženské svobody a tím i svobody svědomí. Starověk  takový pojem svobody neznal. Tehdy bylo náboženství věcí  státu. Bylo stotožněné se státním kultem, mimo který se  nesměla a nemohla individualita nábožensky vyvíjet. Tento  princip, princip svobody svědomí, Konstantin povýšil na  státní zákon.16

 Církev, která byla až dosud pronásledovanou, se  v letech 311 a 313 stala dovolenou a o pár let později  dokonce podporovanou a chráněnou samotným císařem.  Konstantin poskytoval křesťanství stále více výhod a výsad,  až ho začal otevřeně protěžovat (nikoli sekty). Dokonce  církev, její organizaci a vliv na společnost velice štědře  podporoval ze státních prostředků. Uvolnil finanční  prostředky na výstavbu nových křesťanských chrámů a na  rozšiřování a opravu starých.

 V průběhu své vlády vydal několik zákonů ve prospěch  křesťanství. V letech 312 a 313 osvobodil křesťanské kleriky  od veřejných osobních povinností i od tíživých daní, tak  jako od nich byli svobodni služebníci pohanských kultů. Roku  321 bylo církvi (sborům) uděleno právo přijímat odkazy  (dědické právo) a získávat majetek (uzavírat smlouvy).  Biskupům přiznal právo konat soudy a fungovat na místo  civilních soudů při propouštění otroků. Biskupové tím vešli  ve státní politiku, křesťanství přátelskou, ovšem se všemi  důsledky (např. posuzování války).

 Zároveň vycházely zákony, v nichž se už projevoval  vliv křesťanství. Roku 315 císař odstranil trest smrti  ukřižováním a zakázal gladiátorské zápasy jako trest pro  zločince. Roku 319 a 321 byly zakázány domácí haruspicie,  tj. pohanské věštění boží vůle a budoucnosti z vnitřností  obětovaných zvířat a říšským zákonem bylo nařízeno svěcení  neděle (částečný nedělní klid, hlavně u soudů a u městských  řemesel). Manželské právo chránilo nyní ženu a trvalost  sňatku.17

 Ze zákonů již ovlivněných křesťanstvím vydal sérii  zákonů, které směřovali k zániku starého pohanského  náboženství. Nejprve zakázal ty náboženské projevy, které  byly spojené s nemorálností, potom zakázal obnovování  starých pohanských chrámů a nakonec úředníkům státní správy  zakázal účast na pohanských náboženských obřadech. Součaně  však císař zůstával oficiálním ochráncem státních kultů  a ponechával si císařsko-velekněžský pohanský titul pontifex  maximus.

4.3     Negativní důsledky konstantinismu

 Obrat v císařské náboženské politice za Konstantina  Velikého měl za následek pronikavou proměnu jak ve vnějším  postavení církve, tak v jejím vnitřním životě. V době, kdy  církev nebyla uznaná od státu, křesťané žili v neustálém  vnitřním i vnějším napětí, církev se státem bojovala na  život a na smrt. To je nutilo k duchovní bdělosti,  horlivosti a intenzivnímu mravnímu životu.

4.3.1    Zesvětštění a zpohanštění církve

 V této souvislosti se projevili i negativní důsledky  náboženská konstituce. Do církve, obdařené státní (tzn.  císařskou) přízní, začaly proudit zástupy. Vstupovali do ní  i takoví lidé, kteří by se v době pronásledování těžko  rozhodovali pro Krista. Z církve elitní, do které vstupovali  jen přesvědčení věřící, odhodlaní k mučednictví, stala se  církví lidovou, do které se tlačili i lidé politicky  ctižádostiví, bez náboženského zájmu a ještě zpola  pohané18. Tím docházelo k pronikání pohanských pověr a nauk  do církve. Do křesťanského kléru se hlásili i bohatí lidé,  jen aby se vyhnuli placení daní, od kterých bylo křesťanské  duchovenstvo, zvláště biskupové, nyní privilegovaná vrstva  ve státě, osvobozeno19.

4.3.2     Césaropapismus

 Současně nová historická situace přinesla nemalé  problémy ve vztahu církve k světské moci a naopak. Velmi  brzy po uznání státem do církve začaly pronikat pohanské  složky ve vztahu k panovníkovi. Antické uctívání císaře,  u pohanů obvyklé, mělo své pokračování ve velikých  chvalořečech a vyvyšování Konstantina za to, co udělal pro  křesťanství. Tytéž způsoby si pak nechávali líbit i jeho  nástupci. Tím vznikal byzantinismus, čímž rozumíme nezřízené  vynášení křesťanského panovníka a brzy se objevil  i césaropapismus, tj. přenášení rozhodčího práva v církvi na  osobu panovníka, ať už se této funkce chápe on sám nebo ať  církev ve své bezradnosti a neuvědomělosti sama od panovníka  očekává, že v církvi zaujme rozhodující místo.20

 Církvi se velmi brzy začala zamlouvat ochrana, která  ji připadla od státu a oslněna přízní a projevy zbožnosti  slavného císaře, neměla se dost bděle k strážné službě nad  jednáním jeho a jeho dvora. Dopouštěla a dokonce  i přivolávala císařovy zásahy do vnitřních věcí církve a do  záležitostí řádu a učení. Panovníka začala volat i na pomoc  proti bludařům a schizmatikům. Církev ovšem právem usilovala  o čistotu učení a o jednotu, neuvědomila si ale, že toho  nelze dosáhnout zevními mocenskými prostředky. Připustila,  aby byli pohané vybízeni a později i nuceni ke vstupu do  církve bez skutečné víry. Přehlížela také, že císaři sice  jde o to, aby Bůh byl správně ctěn, že mu však státní zájem  stojí nad zájmem evangelia.21

 Konstantin se rozhodl učinit univerzální křesťanskou  církev základnou své univerzální říše. Jeho ideálem byla  jednotná říše s jedinou, duchovně silnou církví22. Poněvadž  poskytl církvi svobodu, považoval se za jejího ochránce  a počítal s ní pro využití svých politických cílů. To vedlo  k tomu, že panovníci začali vládnou nad církví  a diktovat ji svoji vůli. Konstantin se cítil plně  spoluodpovědným za církev (rád se označoval za  "spolubiskupa") a činil si v ní nárok na duchovní vedení,  které již vykonával v pohanském kultu jakožto pontifex  maximus. Zanedlouho ovládal episkopát jako své úřednictvo  a žádal bezpodmínečnou poslušnost vůči státním nařízením,  i když zasahovalo do čistě vnitřních církevních  záležitostí23. Zasahoval rovněž do obsazování biskupských  stolců a svolával synody k vyřešení vnitřních církevních  sporů a vnucoval jim svou vůli. Tím se synody při zachováném  zdání svobody staly nástrojem císařových zásahů do  církve.24 Došlo k zeslužebnění církve a hovoří se  o počátcích státní (říšské) církve, k jejímuž rozvoji došlo  o pár desítek let později.

4.3.3    Spor s donatisty

 K prvnímu zásahu císaře do církevních záležitostí  došlo již ve sporu s donatisty. Hnutí, které vzniklo v roce  311, dostalo jméno po jednom z jeho vůdců, biskupu Donatovi.  Vycházeli z pozic mravního rigorismu, tzn. vystupovali proti  příliš snadnému znovupřijímání křesťanů do církve odpadlích  za posledního pronásledování. Poté, co v africké církvi  došlo k rozkolu a schizmatu, donatisté podali žalobu  k samotnému císaři jako protektorovi křesťanství a požádali  ho, aby on sám rozhodl. Tak byl Konstantin poprvé požádán  jako panovník (tehdy jen západní), aby se vyjádřil  k organizačním záležitostem církve. Z počátku císař zaujal  celkem správný postoj, a to když v této sporné věci odmítl  sám rozhodovat a rozhodnutí přenechal na církevní sněmy,  které svolal do Říma (313) a Arelatu v Galii (314). Na  těchto sněmech však nedošlo k vyřešení donatovského sporu,  ale na koncilu arelatském dal císař ustanovit, že se  vojenská a úřednická služba nepříčí křesťanství a proto  napříště zběhové měli být vyloučeni z církve25. Bohužel  císař nakonec nesetrval ve svém postoji nevměšovat se do  tohoto sporu a v roce 316 v Miláně donatisty odsoudil a dal  za pravdu straně, v které viděl církev všeobecnou,  katolickou. Tento zákrok se stal osudným omylem a byla tak  zahájena neslavná tradice požívání vnější síly k údajnému  prospěchu církve.26

 Stát podporoval církev v boji proti donatismu několika  zákony, vydávanými v průběhu 4. století. Každá veřejná  přihláška k donatismu byla trestána konfiskacemi nebo  deportací, přímá účast na rozkolu pak rovnou smrtí za  velezradu.27

4.3.4    Ariánský spor

 Kolem roku 320 se císař vložil i do sporu ariánského.  Předmětem sporu bylo božství Kristovo a zda Kristus byl za  své preexistence Bohu roven nebo byl jen polobohem. Na  jedné, heretické straně stál kněz Arios, který došel  k přesvědčení, že Ježíš není přímo Bůh a na druhé,  pravověrné straně stál alexandrijský biskup Alexandr, který  proti Ariovi ostře vystoupil na popud svého mladého diakona  Athanasia, který zdůrazňoval plné božství Kristovo a jeho  soteriologické důsledky. Mezi oběma učeními a jejich  stoupenci docházelo k ostrým polemikám, hádkám a osočování  a spor proti sobě vyhranil obě dvě strany téměř ve všech  provinciích. To vedlo císaře, který toužil udržet jednotu  církve, k svolání prvního ekumenického koncilu do Niceie  (325). I když se Konstantin klonil k Ariovým názorům, na  synodu posléze převládl názor, že Ariovo stanovisko je  kacířské a zvítězila pravověrná strana. Synod vyhlásil tzv.  nicejské vyznání víry, které podepsala většina biskupů  a císař se zavázal je prosazovat. Usnesení koncilu dodal  důrazu tím, že po něm následovala státní kladba. Proto ti,  kteří odepřeli dát souhlas, byli včetně Aria a jeho  nejvýznamnějšího stoupence biskupa Eusebia z Nikomedie  exkomunikováni a posláni do vyhnanství.28

 Nicejským rozhodnutím však spory neskončily. Sám  Konstantin povolil roku 328 návrat z vyhnanství Eusebiovi  a po několika letech (335) s použitím téže státní moci  požadoval, aby byl Arius přijat zpět do církve. Do  vyhnanství tentokrát poslal Athanasia, tehdy již  alexandrijského biskupa, který nesouhlasil s císařovým  rozkazem a odmítal se mu podřídit. Následující Athanasiův  osud může posloužit jako další příklad neoprávněného  zasahování státu do církve. Jako neúprosný obránce  nicejského pravověří, které hájil až do své smrti (+ 373),  byl nepohodlný i některým Konstantinovým nástupcům a ve svém  životě musel utíkat do vyhnanství celkem pětkrát (335-337,  339-346, 356-361, 362-363, 365-366)29.

 K dalšímu nepřípustnému zásahu státu do otázek víry  došlo v roce 324, když Konstantin porazil Licinia30 a "dal  bez rozpaků nově dobyté východní provincii říše pokyn, aby  přijala křesťanství"31. Vydal manifest, ve kterém vybízel  všechny poddané k přijetí křesťanské víry, i když násilím  nikoho nenutil. Pochopitelně pohanské obyvatelstvo začalo  vstupovat do církve v masovém množství. Aleš přiznává, že  "to bylo vítězství křesťanství, ale vítězství vnější, které  přineslo církvi mnoho morálních a i ideologických  problémů"32.

 Donatovský a později i ariánský spor Konstantina  utvrdil v přesvědčení, že on sám má jako ochránce  křesťanství právo rozhodovat i v náboženských otázkách.  Podobně chápali poměr státu a náboženství jeho pohanští  předchůdci na trůně. To znamená, že náboženská svoboda  vyhlášená v konstituci roku 313 trvala poměrně krátkou dobu.  Císař cítil, že by jako přesvědčený křesťan neměl dovolit  smíšení pravdy s nepravdou a tím víc podporoval (podle jeho  názoru) všeobecnou církev v její pravověrné podobě a tím víc  potlačoval pohanství a jednotlivé prvky církevních  herezí.33 Avšak někdy se postavil na nesprávnou stranu,  jindy zase použil nevhodné a nesprávné metody.

 Od Konstantinových dob byl blud pokládán za státní  zločin a proto byl také stíhán občanskými tresty. Římští  panovníci se považovali za přirozené ochránce víry i církve  a užívali proti bludařům tresty stanovené římským právem.34

 Problém potlačování svobody víry a svobody vnitřního  přesvědčení si císař neuvědomoval. Smutné je že si to  neuvědomovali ani samotní křesťané, kteří za princip svobody  víry a svědomí usilovali po tři staletí a pár let po jeho  vybojování sami fyzicky potlačovali jinak myslící a věřící  občany. Princip, který císař roku 313 povýšil na státní  zákon, byl velice brzy samotným císařem, státem a i zásluhou  nebdící církve porušován a o pár desetiletí později úplně  popřen.

4.4     Problematika Konstantinova obrácení

 Nemůže být pochyb o tom, že u Konstantina byly  církevní problémy propojené se státními zájmy. Toužil po  tom, aby pevná církevní organizace byla dobrou oporou  organizace státní a víra církve faktorem, který by stmelil  různorodé části impéria.

 Je však třeba vážně revidovat často opakovaný úsudek,  že Konstantina vedla k příklonu ke křesťanství politická  úvaha35. Císař znal křesťanství od své zbožné matky Heleny  a i jeho otec byl křesťanství nakloněn. Na přechod ke  křesťanství byl již dávno připraven jako stoupenec  monoteistického kultu boha Slunce, v říši již dlouho běžný  a císaři sdílený. Odtud nebylo daleko k myšlence, že právě  Bůh křesťanů je tím jediným nejvyšším Bohem.36

 První náznaky Konstantinova obrácení ke křesťanství  lze pozorovat okolo roku 312. Tehdy den před bitvou na  Milvijském mostě měl on i jeho armáda kolem poledne  vidění37, ve kterém spatřili na obloze zářící kříž  s nápisem: V tomto zvítězíš. Toto vidění prý bylo potvrzeno  hned následující noc, kdy císař dostal sen38. Na základě  tohoto snu si pak Konstantin zvolil kříž s monogramem  spojujícím první dvě písmena řeckého jména Kristus  (X a uprostřed P) za svůj odznak a opatřil jím u Říma i své  vojáky39.

 Císař vidění i snu přikládal velký význam a i když se  tehdy nestal přesvědčeným křesťanem, postavil se na stranu  křesťanství40. Z toho, že křesťané tvořili v říši menšinu  (asi 13-15% všeho obyvatelstva41), lze usuzovat, že jeho  podporování církve nebylo (alespoň na počátku) motivováno  jen nějakým politickým kalkulem.

 U Konstantina je ale problematická teologická hloubka  a základy jeho křesťanství. Ví se o něm, že studoval Písmo,  účastvil se bohoslužeb a dokonce se sám pokoušel psát  náboženské úvahy, které potom přednášel před shromážděným  dvorem. Přesto s největší pravděpodobností nikdy opravdu  nepochopil nejhlubší smysl křesťanského tajemství vykoupení.  "Na začátku ariánských zmatků napsal r. 324 exponentům obou  stran, Ariovi a alexandrijskému biskupu Alexandrovi, aby je  smířil: ... promyslel jsem vznik a předmět vašeho sporu  a došel jsem k přesvědčení, že tu jde jen o nicotnost.  V žádném případě vaše záležitost neopravňuje k takovému  nářku!"42 Konstantin nepochopil, že při Ariově útoku na  božství Kristovo jde o popření podstaty křesťanství a tím se  stala problematickou sama nauka o spasení. Netušil, že  v duchovní situaci té doby neexistoval důležitější problém,  který by mohl být pro křesťany více vzrušující.

 Konstantin zřejmě věřil, že jeho rodičům Bůh žehnal  a i jemu samému dal vítězství nad jeho odpůrci. Padli,  protože jejich bohové jim nemohli pomoci a Kristův Bůh je  přemohl. V tomto smyslu skutečně věřil v Boha, jejž  vyznávali křesťané, v Boha stvořitele a ručitele za to, že  ctnost bude odměněna, kdežto nevěřící odpůrci budou  potrestáni, v Boha, kterému i on, císař, vděčí za svůj zdar  a úspěch ve vládě. Proto císaři a říši prospěje ctění  pravého a mocného Boha. Císař jej ctil a vedl obyvatele  impéria k jeho uctívání, aby tím získal nebeskou pomoc  a požehnání. V této víře je silný moment prospěšnosti, který  Konstantin zřejmě nikdy nepřekonal. Pravděpodobně nikdy do  hloubky nepochopil jádro křesťanské zvěsti evangelia, i když  se o to snažil.43

 To, že měl ze všech náboženství nejblíže ke  křesťanství, ukazuje i ta skutečnost, že pro své syny  a dcery osobně vybral křesťanské vychovatele. Přesto v jeho  jednání zůstalo mnoho nekřesťanského. Příbuzné, které  podezříval ze zrady, odstraňoval vraždou. Je možné, že  stárnoucí císař podlehl v těchto věcech intrikám dvořanů  a svých služebníků, přesto se nezastavil před zavražděním  svého syna Krispa a své druhé ženy, o mnoho mladší Fausty.  Tento čin, který mu vytýkala i jeho matka Helena, pobouřil veřejnost a zkompromitoval křesťany.44

 Konstantin po celý život odkládal křest a přijal ho až  krátce před smrtí. Vedle ohledu ne pohanskou většinu  obyvatelstva, kterou byl zpočátku pravděpodobně poután, bylo  pro něj patrně rozhodující magické pojetí křtu, v tehdejší  církvi velmi rozšířené. Učilo se, že křest je nutný ke  spasení a že smývá všechny hříchy do chvíle křtu spáchané  a proto býval odkládán co nejdéle, nejraději až na smrtelné  lože. I císařův syn Konstancius, ač křesťansky vychovávaný,  se dal pokřtít až těsně před svou smrtí.45 Konstantinův  postoj ke křtu tedy nemůže být hodnocen jako důkaz jeho  vlažnosti ke křesťanství. Zároveň ale není jisté, jestli  odkládáním křtu si neponechával "volné ruce" k jistým, ne  moc křesťanským praktikám.

 Důvody, proč přijal křest z rukou ariánského, tzn.  nepravověrného biskupa Eusébia z Nikomedie, mohou být  několikeré. Buď to může naznačovat jeho plné přiklonění se  k ariánství, nebo šlo o jeho politický tah anebo to znamená,  že na císařském dvoře a i na osobu samotného panovníka  získali rozhodující vliv stoupenci ariánství.

5      VZNIK STÁTNÍ (ŘÍŠSKÉ) CÍRKVE

5.1      Konstantinovi synové

 Po Konstantinově smrti si říši rozdělili mezi sebe  jeho tři synové: Konstancius (+ 361) vládl na Východě a na  Západě vládli Konstantin II. (Galie, Británie, Hisoánie)  a Konstans (Itálie, Illyrie, Afrika). Ten však v roce 340  svého bratra Konstantina II. porazil a zabil a stal se tak  vládcem celého Západu. Sám pak v roce 350 podlehl uzurpátoru  Magnenciovi, nad nímž však o pár let později (353) zvítězil  poslední z Konstantinových synů, Konstancius, který ovládl  situaci a v letech 353-361 byl jediným panovníkem říše.46

 Konstantinovi synové pokračovali v náboženské politice  svého otce a můžeme říci, že mnohem otevřeněji než on  zasahovali do církevních záležitostí a teologických sporů.  Konstantin II. a Konstans stáli na straně Nicejského sněmu  (Západ většinou zůstal pravověrný). Konstancius,  nejvýraznější ze tří sourozenců, se stal stoupencem  ariánství, které prosazoval násilím. Jeho vládu  charakterizovala krutost a podezřívavost, netaktnost  k pohanům a diktátorství vůči církvi47 (prohlásil o sobě, že  je "biskup biskupů"48). Pokračoval v okázalé podpoře  křesťanství, ale jeho náboženská politika vůči pohanství  opustila půdu tolerance a nabyla despoticko-fanatického  rázu49. Sérií ediktů se snažil omezit pohanské kulty (roku  341 a opět 356 zakázal pod trestem smrti pověru a pohanské  oběti, roku 346 spolu s Konstansem přikázal uzavření  pohanských chrámů50) a pohany vyhlásil za "nepřátele  lidského pokolení"51. Nastaly bouře a vybijení pohanských  chrámů, což rozpoutalo divoký fanatismus křesťanů, který se  často mísil s holým kořistnictvím52.

 Na synodech v Arles (353) a v Miláně (355) přinutil  většinu západních biskupů, aby odsoudili Athanasia a ti,  kteří tak neučinili, byli posláni do vyhnanství. Jenom za  jeho vlády musel samotný Athanasius dvakrát utíkat do  vyhnanství.53

 "Nelze říci, že by skutečné křesťanství proniklo do  života císařské rodiny, křesťansky již vychovávané, nějak  hlouběji, zevně se však rozvíjel křesťanský ráz dvora  a státu a vše směřovalo k zavedení státního církevnictví."54

5.2     Neúspěšný pokus o restauraci pohanství

 Krátce před Konstanciovou smrtí (361) se proti němu  vzbouřil jeho poslední příbuzný, bratranec Julián  (361-363). Všichni ostatní možní pretendenti trůnu byli  Konstanciem odstraněni, Julián byl ponechán na živu snad jen  proto, že byl určen k duchovní službě. I Juliánův otec  a starší bratr byli zavražděni na příkaz "křesťana"  Konstancia. Julián, vychovávaný sice křesťansky, byl tímto  krvavým vyrovnáváním sporů uvnitř své rodiny křesťanství  odcizen. Stal se stoupencem kultu boha Slunce a svými zákony  se pokoušel o obnovení vlivu a moci pohanství. Dokonce snad  plánoval i fyzické pronásledování křesťanů.55

 Roku 363 byl však zabit na výpravě proti Peršanům  a jeho nástupce Jovianus (363-364), stoupenec nicejského  vyznání, okamžitě obnovil křesťanský kurs ve státě. On a ani  jeho nástupci, i když podporovali církev, však žádným  státním zákonem nezasáhli proti existenci pohanství. Pouze  na Východě za ariánského císaře Valense (364-378) byli  přívrženci nicejského směru ještě jednou tvrdě  potlačováni.56

5.3     Zřízení státní církve

 Západní císař Gracián (375-383) a východní Theodosius  I. Veliký (379-395) se vrátili k postupu Konstantinových  synů. Oba dva byli stoupenci ortodoxie, tzn. pravověří.  Společně 28. února 380 vydali v Tessalonice (pod vlivem  mocného milánského biskupa Ambrosia) náboženský edikt, jímž  vyhlásili pravověrné křesťanství (tzn. víru v jedno božství  Otce, Syna i Ducha svatého) za jediné oprávněné vyznání  v říši. Edikt učinil konec náboženské svobodě a katolickou  církev povýšil na jedinou oprávněnou státní církev.  Křesťanství se stalo státním náboženstvím a církev říšskou  církví.57 Zde Aland58 poznamenáná, že edikt ještě dlouhou  dobu nevyjadřoval skutečnou realitu, byl pouze vyjádřeným  přáním.

 I když byl edikt v první řadě namířen proti ariánům,  podporoval opětovný tvrdý postup proti pohanství. Roku 381  Theodosius zakázal přestup k pohanství. Jako první  z římských císařů se Gratián (opět na doporučení biskupa  Ambrosia) vzdal hodnosti pontifika maxima (382). Po dlouhém  odporu se roku 389 římský senát zřekl starého náboženství,  chrámové jmění bylo zkonfiskováno a byla zrušena privilegia  pohanských kněží. Výnos z roku 392 prohlásil účast na  pohanských obětech za urážku a zločin proti císaři. Pohanské  chrámy byly bořeny za účasti lidu a mnichů, často za vedení  biskupů (např. Theofila Alexandrijského + 412, Jana  Chrysostoma + 407 či Martina z Toursu + cca 400)59. Tyto  krvavé srážky se neobešly bez obětí a tak např. asi roku  415 se v Alexandrii stala obětí poštvaného křesťanského davu  filizofka Hypatie, která byla hrozným způsobem  ukamenována60.

5.4     Priscillianus

 Ediktem z roku 380 se nestalo pouze pohanství zločinem  proti státu, ale i jednotlivé hereze. Theodosius I.  prohlásil stoupence manicheismu61 za bezectné a neschopné  činit závěti a dědit. Podle zákona z roku 382 měli být  manichejští a enkratité62 trestáni smrtí a současně byli již  tehdy ustanoveni inkvizitoři, kteří je měli vyhledávat  a předávat soudci.63

 Uběhlo jen několik desetiletí a neustálé vměšování  státu do otázek víry a stále užší sepětí církve a říše vedlo  k prvnímu upálení kacířů. Jednou z prvních obětí se již na  sklonku 4. století stal vznešený španělský laik64  Priscillianus. Učení, které zastával, není spolehlivě známo,  ale zahrnovalo určité asketiské prvky. Jeho hnutí, obviněné  z manichejství, bylo z církve vyloučeno jako sekta. Jeho  protivníci pak politickými intrikami dosáhli toho, že  císař-uzurpátor Maximus (383-388) dal v lednu 385 v Trevíru  Priscilliana s jeho šesti druhy65 popravit pro čarodějnictví  a pohlavní nemravnost. Přední představitelé církve,  biskupové Martin z Toursu, Ambrosius Milánský a Siricius  Římský rozsudek velmi ostře odsoudili. Ambrosius šel dokonce  tak daleko, že odmítal obecenství s biskupy, kteří popravu  schvalovali.

5.5     Zřízení a správa církve

 Církevní ústava 4. století nebyla prostým rozvojem  a dotvořením ústavy předkonstantinovské. Těsné spojení  církve se státem a zasahování císařské moci do církevních  záležitostí mělo velké důsledky na její zřízení.

 Z politických důvodů císař naléhal a často i zjednával  její vnitřní i administrativní jednotu. Úzce ji spojil se  státem a s jeho zájmy a tak velmi přispěl k tomu, že se  církev stala právní institucí. Úspěšně ji usiloval začlenit  do politické organizace. A poněvadž církev nedovedla svou  jednotu udržet vlastními silami, ráda se opřela o moc státu.  Ale spojení hierarchických a dogmatických sporů se  záležitostmi politickými dodávalo sporům uvnitř církve  světského rázu a přispívalo k nesvobodě a ještě větší  závislosti církve na státu. Došlo k přehodnocení pojmu  hereze a schizma a odpor proti oficiální církvi byl pokládán  za zločin proti říši. Sám císař se zapojoval do rozhodování  o tom, které učení je správné a směrodatné.66

 Císař v církvi vykonával nejvyšší zákonodárnou moc buď  prostřednictvím státních zákonů, které vydával ze své  absolutní moci, anebo prostřednictvím synodních usnesení,  která sám inicioval. Sám se však necítil synody vázán,  jedině dal-li jejich dekretům schválení. Císařské  zákonodárství se spíše soustředilo na dogma než na kult,  disciplinu a mrav.67

 Císař byl i nejvyšší instancí v církevním soudnictví.  Občas potvrzoval volby biskupů a někdy i sám biskupy  jmenoval, zvláště na Východě. Vytvořil se zvláště zvyk, že  biskupové sesazení synodem se odvolávali k císaři, který  přikázal revizi jejich pře jinému provinciálnímu synodu.68

 Tak jako již dříve se z potřeby církve scházeli  provinciální synody. Jejich usnesením se nedostávalo žádné  soudní sankce. Od dob Konstantinových byly svolávány  i synody říšské či ekumenické. Byly svolávány císařem a jím  také řízeny, odročovány a uzavírány. Někdy je řídil skrze  pověřeného biskupa a za asistence státních komisařů. Také  menší synody svolával a řídil panovník, někdy i osobně,  a i zde prosazoval svou vůli. "Tak se říšské synody stávaly  orgány státní správy církve a jejich usnesení nabývala  císařským potvrzením platnost státního zákona."69

6      DOBA STĚHOVÁNÍ NÁRODŮ

6.1     Rozpad impéria a jeho krize

 Impérium, které se přirozeně dělilo na část východní  a západní, mělo již řadu pokolení dva i více císařů. Ale od  smrti posledního císaře celé říše Theodosia I. (395) se ve  skutečnosti rozdělilo na říši Východořímskou  a Západořímskou. I když idea jednotného státu zůstala živá,  vývoj obou částí šel mnohem výrazněji než dříve odlišnými,  někdy i protichůdnými cestami. Projevoval se stále více  starý kulturní rozdíl. Na Východě začala převažovat řečtina  nad latinou, říšské zákony přestaly platit pro obě části  říše.70

 Neschopnost udržení Římské říše pod jednotnou vládou  a správou byla odrazem společensko-politické a hospodářské  krize, jejíž počátky sahají až do 2. poloviny 3. století.  Nemůžeme se divit, že ji nedokázali vyřešit slabí  a nevýrazní panovníci 5. století, když se to nepodařilo ani  takovým státníkům jako byli Dioklecián, Konstantin Veliký či  Theodósius I.

 Od počátku 5. století pak vrcholilo stěhování národů.  Na východě se daly do pohybu germánské kmeny, které byly  hnány kupředu postupujícími Huny z Asie. Východní říše je  chytře odvracela na západ a tak se houfy germánských vojsk  tlačily k hranicím Itálie, Galie a Británie. Roku 401  stanuli západní Gotové poprvé v Itálii a roku 410 dobyli  "věčné město" Řím. O něco později založili ve Španělsku  velikou říši. Vandalové zároveň dobyli západoafrické  provincie a roku 455 opět vyplenili Řím. Od té doby byli  západořímští císařové dosazování germánskými vojevůdci.  Poslední císař Romulus Augustulus byl sesazen roku 476  a Germán Odovakar se prohlásil italským králem. Tak zanikla  Západořímská říše.71

 I když Theodosiovi nástupci na Východě, stejně jako na  Západě, byli méně významní než jejich velký předchůdce,  římský stát - již jako Byzantská říše - si svoji existenci  v proměnlivých dějinách uhájil déle než tisíc let.

6.2    Církev a barbaři

 I přes politickou krizi impéria lze v jistém smyslu  konec 4. a první desetiletí 5. století označit za vrcholný  bod staré církve. Její vnější postavení bylo tak příznivé  jako nikdy předtím. Jako státní náboženství se stala  vládnoucím společenstvím v rozsáhlé říši. Pohanské kulty  byly vytlačeny z veřejného života a většina obyvatelstva  byla alespoň zevně podrobena křesťanství. Uvnitř panovníci  hájili její jednotu, zvláště proti heretikům a schizmatikům,  a pracovali na další výstavbě církevního zákonodárství.72

 V této době se zvláště na Západě projevil další  negativní aspekt sblížení a někdy až ztotožnění církve se  státem. Římané po svém splynutí s řeckou kulturou se  považovali za národ dávných vzdělanostních a státotvorných  tradic. Své pohrdání vůči málo známým etnikám s nižší  životní úrovní, s kterými se setkávali na hranicích své  říše, vyjadřovali slovem barbaros. Toto slovo označovalo  příslušníka národa jiné, cizí, drsné, nesrozumitelné mluvy.  Barbary byly národy Římanům bytostně cizí, národy jiné,  popř. žádné kultury nebo nepřátelé. Zestátněním se církev de  facto stala církví římskou, tzn. národní a velice rychle se  v ní ujímal pohrdavý a nenávistný postoj k barbarům  zastávaný státem. Všeobecně byl přijímán názor, že co je  barbarské, tedy neřímské, je nebezpečné státu i církvi. Toto  nesprávné ztotožnění římanství s křesťanstvím se negativně  projevilo ve vztahu k barbarům zvláště po jejich vítězstvích  nad říší a okupací mnoha provincií.73

 Na přelomu 4. a 5. století žila trojice teologů  a významných představitelů církve. Každý z nich se dostal do  styku s vlivem státu na církev a každý z nich zaujal určité  stanovisko, které, i když jen v některých případech,  ovlivňovalo postoj a jednání církve ještě ve středověku.  Byli to Ambrosius, Hieronymus a Augustinus.

6.2.1    Ambrosius

 Ambrosius (Ambrož, kolem 340-397), ve své době přední  představitel církve, od roku 374 milánský biskup, přítel  a poradce císařů Graciána, Valentiniána II. a Theodosia I.  Velikého. I když podporoval asketické hnutí, kult ostatků  a velice rozhodně vystupoval proti ariánství a zbytkům  pohanství, dokázal se postavit proti římskému senátu  i císařskému dvoru.

 V četných konfliktech se totiž odvážil odmítnout  státní církevnictví a císaře Theodosia přinutil k veřejnému  pokání za krvavý masakr v Tessalonice (Soluni) v roce 390.  Byl tam zavražděn vojenský velitel města74 a panovník, aby  zastrašil obyvatelstvo, dal svolat lid do cirku a potom  přikázal všechny přítomné, asi 7 tisíc lidí, popravit.  Ambrosius tak prosadil zásadu, že císař nestojí nad církví,  ale v církvi. Má být poddán její kázni jako každý jiný její  úd a i když je panovníkem, má se řídit Božím zákonem. Nemá  v církvi panovat, ale sloužit. Tak byla na Západě prolomena  zásada césaropapismu zásadou teokracie a vlády Kristovy  i nad císařem. Ambrosius prokázal, že církev je povinna  mluvit do svědomí i panovníkovi. I když bránil politické  moci zasahovat do církevně-náboženské oblasti, přesto ji  přiznával samostatnost a pořádkovou funkci v občanském  životě. Svůj poměr k zasahování státu do otázek víry rovněž  projevil ostrým odsouzením již výše zmíněné popravy  Priscilliana a jeho druhů.75

 Ale ani on se plně neubránil splynutí pojmu církev  a impérium. Na barbary za hranicemi říše hleděl s předsudky  průměrného Římana. Považoval je za nepřátele církve, proti  nimž je dovoleno zasahovat všemi dostupnými prostředky.  Jednoho biskupa odsoudil jen proto, že se česal po vzoru  Gótů. Označil to za rouhání, protože se to "protiví římskému  zvyku". Téměř vše, co bylo v souladu s jeho římským cítěním,  považoval za samozřejmě křesťanské. Na barbary se jeho  pojetí lásky k bližnímu nevztahovalo.76

6.2.2    Hieronymus

 Hieronymus (Jeroným, kolem 347-419/420), nejvíce se  proslavil latinským překladem Písma - Vulgátou, od roku 386  žil trvale v Betlémě. Stejně jako mnoho křesťanů i on  podlehl omylu, že římská nadvláda nad světem zaručuje klid  a pořádek, potřebný církvi, aby mohla plnit své poslání.  Proto velice trpěl pádem Říma, který byl symbolem důvěrného  sepětí církve a státu. Říši, které byl občanem, hodnotil  jako křesťanskou a její poslání ztotožnil s posláním církve.  Proto souhlasil a horlivě podporoval i tvrdý postup státu  proti heretikům.77

6.2.3    Augustinus

 Ambrosiův a Hieronymův pohled na říši a Řím nezastával  největší z této trojice, Augustinus (354-430),  nejvýznamnější antický církevní učitel Západu, od roku 395  biskup v Hippo v Africe.

 Ve svém rozsáhlém spise O obci Boží (De civitate Dei)  církev vyváděl z obecně rozšířeného přesvědčení, že  křesťanství stojí a padá s existencí římského impéria a jeho  společenských řádů. Podle něj byl pád Říma pohromou, kterých  bylo a ještě bude nespočet. Vzepřel se uvádění vzniku  impéria v souvislost s počátky křesťanství. Nebyla to říše,  co umožnila evangelizaci. Vznik impéria byl naopak spjat  s dobyvačnými válkami.

 Augustinus nikdy nepsal o vzniku nějakého křesťanského  státu. S jeho existencí ani nepočítal. Připouštěl jen tu  možnost, že by se císař stal křesťanem. Křesťanským se může  stát jednotlivý vladař, ale ne impérium samo. Dokonce  navázal na starší předkonstantinovské tradice křesťanského  učení, když mluvil o démonské povaze státní moci - stát sice  nepovstal přímo z hříchu, je však s ním velmi těsně spjat.  Církev vnímal jako poutníka a hosta na zemi, jako nadstátní  společenství věřících. Odmítal římské vlastenectví jako  sobecké, které je živeno touhou a vůlí k nadvládě. Nepohrdal  barbary jako Ambrosius či Hieronimus, ale viděl v nich své  bratry, pro něž byla také prolita drahá krev Božího Syna.78

 Zpočátku také odmítal jakékoli zasahování státu do  otázek víry. I on odsoudil Priscillianovu popravu a ve svém  dopise napsal: "Není mým úmyslem, aby lidé proti své vůli  byli nuceni ke společenství s někým, nýbrž aby hledající  poznali pravdu ve všem pokoji. Z naši strany mají přestat  hrozby světskou mocí. Chceme jednat skutkem, rozumem,  vážností Písem sv., klidně a mírně. Pokud je možno, chceme  prosit, hledat, klepat, abychom přijali a nalezli a bylo nám  otevřeno."79

 Augustinus ze svých původních pozic dost slevil v boji  proti donatistům. Nejprve proti nim vystupoval pastoračně  kázáními, disputacemi a pustil se i do literární polemiky,  kdežto násilné zásahy státu odmítal. Schvaloval pouze  stíhání a potlačování tzv. circumcellionů, ozbrojených  skupin některých radikálních až fanatických donatistů, kteří  se neštítili násilí a teroru. Když se však donatovci  přesvědčit nedali, roku 404 vyslovil souhlas s užitím násilí  proti nim s vyjímkou trestu smrti. Po dlouhém kolísání mezi  jejich trpěním a pronásledováním císař Honorius roku 411  nařídil velkou disputaci v Kartágu, které se zúčastnilo 286  katolických a 279 donatovských biskupů. Císařský komisař dal  za pravdu katolíkům, jejichž hlavním mluvčím byl Augustinus.  Donatisté byli prohlášeni nejen za schismatiky, ale i za  heretiky, a právě to proti nim umožňovalo použít státní  zákony o kacířích. Následovaly vůči nim velké represálie  a násilné donucování ke katolictví. Násilí mělo být  výchovným prostředkem k jejich spasení. Od té doby byl  donatismus zlomen, i když slabé zbytky jejích církve se  udržely až do 7. století.

 Bohužel Augustinus, i přes svůj kritický postoj  k římskému impériu, byl v církvi první, kdo začal biblicky  zdůvodňovat používání násilí v otázkách víry. Zcela  nesprávně vyložil evangelijní podobenství o velké hostině  (Lk 14: 15-24). V podobenství, když se pozvaní hosté  zdráhali přijít na svatbu, Kristus ústy hospodáře praví  služebníkovi: "...Vyjdi za lidmi na cesty a k ohradám  a přinuť je, ať vejdou, aby se můj dům naplnil." (Lk 14:  23). Augustinus v těchto slovech viděl výzvu, aby se  nepoddajní pohané nebo heretikové nutili ke vstupu do církve  i násilím. 80

 Velice brzy tato nesprávná interpretace vedla  k zformulování právní zásady, že heretikové mají být nuceni  k vlastní spáse i proti své vůli. Nakonec se stala, opírajíc  se o Augustinovu autoritu, základem středověké inkvizice  a netolerantního postupu římsko-katolické církve za  protireformace. Nutno podotknout, že na tuto zásadu se  odvolával i Luther při svém postoji k novokřtěncům a Kalvín  jí odůvodňoval své rozsudky smrti ve věcech víry v Ženevě.81

6.3     Rozdíly a situace mezi Východem a Západem

 Na Západě konstantinsko-theodosiánská říšská církev  nikdy nedosáhla takového rozmachu jako na Východě. Způsobily  to jak mimocírkevní, zvláště politické poměry, tak  i skutečnosti uvnitř církve. Uchovala si větší míru svobody,  jednak proto, že v této oblasti říše byli křesťané ještě  dlouho v menšině, jednak pro politickou situaci, která  znamenala postupný konec římského panství na západě a tím  i rozklad státní církve. Hlavní město říše bylo přeneseno  (330) ze západního Říma do východní Konstantinopole  (Cařihrad, Byzanc, dnešní Istanbul), což rovněž způsobovalo,  že se císařská moc v západní církvi neprojevovala tak  pronikavě jako ve východní.82

 Na Východě byla spolupráce církve se státem přijímána  mnohem bezvýhradněji než na Západě. Zestátnění církve pak  bylo vyvrcholením této spolupráce. Ortodoxie a kacířství se  staly záležitostí veřejného pořádku a občanských ctností.  Mnohem jednodušeji se zde prosazovaly principy  césaropapismu, kdy se císař, který byl hlavou státu, stával  i hlavou církve.83

 V 5. a 6. století církev opět žila dogmatickými spory,  zvláště mezi nestoriány (popírali Kristovo božství)  a stoupenci několika variant monofyzismu (popírali Kristovo  lidství). Centrem jejich sporů byl především Východ, ale  aktivně do nich zasahoval skrze papeže i převážně ortodoxní  Západ a samozřejmě císařové. Současně vrcholil politický boj  o církevní primát Východu mezi cařihradským metropolitou  a alexandrijským patriarchou. Tento boj se prolínal a často  i ukrýval za dogmatické spory, které tím byly zneužity  k politickým účelům.84

6.4     Vznik papežství

 Ke zrození papežství došlo na Západě. Do Konstantinovy  doby tu byly pouze náběhy k přednostnímu postavení římských  biskupů i mimo Itálii. V 5. století však vzrostla jejich moc  a prestiž tak, že požívali nejen velké autority mravní, ale  domohli se i rozsáhlé právní moci v církvi. Vliv na tuto  změnu mělo především zeslabení císařské moci na Západě,  způsobené jednak přenesením císařského sídla do Byzance,  jednak porážkami od Germánů. Další významnou skutečností byl  fakt, že Řím za dogmatických sporů ve 4. a 5. století vždy  zůstal ochráncem, oporou a nositelem ortodoxie.85

 Vlastním zakladatelem římského primátu a prvním  skutečným papežem byl Lev I. Veliký (440-461). Primát  zdůvodňoval a podepíral cílevědomým rozvíjením Ježíšových  výroků z Mt 16:18 a J 21: 15-17. Jeho zásluhou bylo na IV.  ekumenickém koncilu v Chalcedoně v roce 451 formulováno  vyznání víry, v němž je Kristus označen jako jediný ve dvou  přirozenostech (božské a lidské) a to nesmíšeně, neproměnně,  nerozděleně a nerozlučně. Monofyzismus byl odsouzen  a chalcedonské vyznání se napříště stalo základnou všeho  pravověří. Současně koncil potvrdil prvenství římského  biskupa v církvi.

 Prestiž Lva I. byla podepřena i politickým děním, kdy  za obecného rozvratu v době stěhování národů odhodlaně  zasahoval do politických a vojenských událostí v zájmu Říma  a Itálie. V roce 452 odvrátil hunského krále Attilu od  zničení Říma a o pár let později (455) minimalizoval řádění  Vandalů. I když nemohl zabránit plenění, dosáhl alespoň  toho, že Řím byl ušetřen od vypálení a vraždění.86

 Papež Gelasius I. (492-496) rozvinul nauku o dvou  mocích, které vládnou světem, biskupské - duchovní  a císařské - světské. Ve svém dopise východořímskému císaři  Anastasiovi napsal, že v oblasti veřejné správy uznává  svrchovanost císaře a jeho zákonů, ale významnější je moc  duchovní, protože i panovníci musí skládat účet Bohu. Proto  stojí výše než císař, protože je Bohu odpovědný i za  panovníky a protože udílí svátosti.87

 Spolupůsobením rozličných příznivých skutečností  a politických okolností se římský biskup stal jedinou  skutečnou duchovní i světskou mocí na Západě, jedinou  autoritou, která se stala tmelem duchovním, kulturním,  i politickým. Západní církev s papežem v čele se díky  splynutí katolicismu s římským nacionálním cítěním stala  pokračovatelkou západní říše a papež neoficiálním  západořímským císařem.88

6.5     Rozmach Byzantské říše za Justiniána

 Východní panovníci se vojenskou i politickou cestou  bránili vlivu a výbojům svých germánských sousedů, čas od  času střídaných nájezdy kočovných Hunů. Postupně se však  příliv germánských dobyvatelů ustálil a východořímská říše  se ze zápasu s nimi zotavila.

 V 6. století na trůn nastoupil Justinián I., po dlouhé  době císař velkého formátu. Za jeho vlády v letech 527-565  se byzantský stát pozdvihl k jednomu ze svých vrcholů. Jeho  touhou a ideálem byla obnova původní slávy, moci a rozsahu  Římské říše, impéria, v kterém by antika byla spojená  s křesťanstvím. Císařským vojskům se podařilo dobýt bývalé  africké kolonie (533) a po dvacetiletých bojích Itálii  (554) současně s jihovýchodní části Hispánie.

 Podobně jako mnoho jeho předchůdců chápal církev jako  sjednocující faktor ve státě a proto se pokoušel, i když  neúspěšně, odstranit její rozkol. Byl pokračovatelem  a dokončovatelem výstavby křesťanského císařství, zahájené  už Konstantinem Velikým.

 V čele státu stál jako absolutní, neomezený panovník,  jenž osobě věřil, že obranou i šířením státu vykonává  posvátné poslání. V jeho pojetí panovnické moci, které na  Východě zobecnělo i na další staletí, se projevoval vliv  orientálního kultu krále jako božské osoby. Skláněl se před  Bohem, ale jako křesťanský císař se stal Božím náměstkem na  zemi a v jistém smyslu bylo na něj přeneseno i nejvyšší  kněžství. Byl šiřitelem, ochráncem a strážcem církve  a čistého učení a věřil, že jeho odpovědnost spočívá  v utváření a řízení říše na křesťanských základech. Jako  křesťanský císař byl povýšen nad všechny ostatní lidi i nad  všechny jiné panovníky.89

 Lesk panovnického majestátu měl představovat odlesk  majestátu Božího. Císař byl uznáván za náměstka oslaveného  Krista, proto mu byla okázale projevována podřízenost a úcta  poddaných a úředníků. V jeho osobě došlo k plnému  a maximálnímu rozvinutí byzantinismu a césaropapismu. Vládl  nad státem i nad církví, přičemž oba subjekty mu splývali  v jedno. Svůj absolutismus přenášel i do církve, což  vyjádřil větou: "Vůle panovníka je nejvyšším zákonem"90.  Svými zákony upevnil organizaci církve a reguloval  povinnosti a práva biskupů. Hromádka tvrdí 91, že  cařihradský patriarcha byl ve skutečnosti "akorát nejvyšším  kaplanem svého císaře". Získal rozhodující vliv i na římské  papeže, které používal i zneužíval jako nástroje své  politiky. Rozhodoval o jejich sesazení (např. papež  Silverius) i zvolení (např. "byzantský papež" Vigilius).92

 Novými zákony vystoupil proti vyslovenému pohanství.  Zbývajícím pohanům bylo uloženo, aby se sami přihlásili  o vyučování a o křest, jinak byli zbaveni občanských práv.  Pohanský kult byl přísně zakázán, chrámy byly bořeny nebo  přeměňovány v křesťanské, pohanským učitelům byla zakázána  veškerá činnost. Pro manichejské a jiné heretiky vyhlásil  trest smrti. Snažil se je přesvědčit a když neuspěl  a neobrátili se, mnoho z nich nechal popravit, včetně  šlechticů a senátorů93.

7       SHRNUTÍ

 

 Již za vlády prvního křesťanského císaře se začaly projevovat čtyři nejdůležitější prvky konstantinismu:  cásaropapismus, byzantinismus, zesvětštění a zpohanštění  církve. Bohužel tyto negativní tendence nebyly potlačeny  hned v zárodku a tak můžeme sledovat jejich postupný "rozvoj  a rozkvět", až byla infikována převážná část církve. Tak  např. césaropapismus, který dosáhl svého určitého vrcholu v  6. století za Justiniána I., se velice rychle začal  zabydlovat v samotné církvi. Jeho principy se u římského  papeže projevovaly přes středověk (v 8. století vznik  církevního státu, od 12. století boj o světovládu atd.) až  do nedávné minulosti (vyhlášení neomylnosti v minulém  století apod.)

 Césaropapismus a další formy konstantinismu ale nebyly  primárním zdrojem nešvarů, které postupně vnikly do  křesťanství. Samy byly pouze ovocem a důsledkem příliš  těsného sepětí a někdy až splynutí církve se státem. Je  zřejmé, že nejvýznamnějším impulzem k zasahování světské  moci do otázek víry byl způsob vlády Konstantina Velikého  a některých jeho nástupců. Přesto největší díl zodpovědnosti  a viny za následný vývoj si nese církev sama. Nebylo chybou  panovníků, že v nové situaci neobstála a neodolala jejich  tlaku.

 Přizpůsobivost je pro církev v každé době velkým  nebezpečím. Velké množství křesťanů se vždy rádo  přizpůsobilo svým přirozeným touhám po pohodlí, klidu, moci  a cti. Toto nebezpečí se stupňovalo proto, že se církev  začala organizovat v rámci státu a podrobovala se státním  a národním požadavkům. Ztrácela více a více vědomí duchovní,  teologické a mravní suverenity. Zestátnění a znárodnění ji  připravilo o svéprávnost a vnitřní svobodu a tím také,  i když se to zdá paradoxní, o pronikavý vliv na kulturní  vzestup národů. Církev přestala vést a začala být vlečena.  Velkých pastýřských osobností, které dovedli proti veřejnému  mínění a proti vnější moci držet vysoko měřítko své víry  a života, bylo poměrně málo. I když bylo pohanské uctívání  císaře nahrazeno kultem křesťanským a odpadly úřední  modloslužebné povinnosti, církev si neuvědomila, že tím  nebyla zrušena hranice mezi ní a politickými a společenskými  řády. Oficiální život, dvůr, armáda i úřednictvo se formálně  staly křesťanskými, ale svojí podstatou se církev jako Boží  obec nepřestávala hluboce lišit od státu a světské  společnosti. Ani když se politické, právní a mravní podmínky  zlepšily a když v evropské společnosti formálně zmizely  pohanské kulty, rozpor mezi církví a "světem" nezanikl.

 Je neštěstím církve, že připustila záměnu světské moci  s mocí duchovní nebo přímo jejich splynutí. Funkce obou mocí  jsou odlišné a mohou správně sloužit Bohu jen tehdy,  zůstávají-li v mezích, které jim jsou určeny. Církev se  prohřešila a učinila chybu, když si vyžádala nadvládu nad  královstvími, podobně jako se zase přecenila světská vláda,  kdykoli chtěla mít poslední slovo nad lidským svědomím.  Pravé církvi není třeba pomoci svědské moci.

 Církev zapoměla na Ježíšova slova z J 18:36 kde říká,  že Jeho království není z tohoto světa. Zapoměla, že je od  počátku společenstvím lidí, které má středisko svého života  a myšlení v nadsvětském Bohu a které světu přináší  svrchovaná Boží měřítka. Zapoměla, že původem a určením  zůstává hostem a příchozím, že je dobrovolným společenstvím  věřících, obenstvím poutníků kteří, mají Boží občanství.  Podobně jako duše dlí v těle, ale není z těla, tak stejně  i křesťané žijí ve světě, ale nejsou ze světa. Vědomí být  hostem a cizincem ve světě patří zrovna tak ku podstatě  církve jako vědomí, že svět je Božím dílem.

8      ZÁVĚR

 

 Jaký tedy byl vliv konstantinismu na církev?

 Na základě Ježíšova výroku z Lk 6:44, že "každý strom  se pozná po svém ovoci", můžeme usuzovat, jak by  pravděpodobně zněla odpověď na tuto otázku.

 Je pravda, že díky Konstantinově vládě bylo zastaveno  a už nikdy neobnoveno pronásledování křesťanů ze strany  pohanů. Církev se mohla nerušeně a s podporou státu zaměřit  na misii a evangelizaci okolních národů a vlivem křesťanství  se život mnoha občanů říše povznesl na mravně vyšší úroveň.

 Je ale také pravda, že velká část křesťanů brzy poté,  co získala svobodu vyznání, ji sama začala odpírat občanům  jiné víry. Pronásledování křesťanů bylo vystřídáno  pronásledováním pohanů, popř. jinak smýšlejících křesťanů  nebo heretiků.

 Církev zapoměla, že Boží Syn vnesl do lidských vztahů  dobrovolnou službu lásky. V této oblasti dobrovolnosti je  světská moc bezmocná. Proto je i nepřípustné jakékoli užití  meče v otázkách víry, zdarma darované Bohem.

 Církev má plnit své univerzální poslání pro tento svět  a je povinna v něm uplatňovat Boží požadavky. Proto je  zapotřebí mnoho vnitřní síly a neohrožené víry, aby zůstala  vůči národu, státu i sociálně-politickým zápasům svobodná  a přece aby našla pravé slovo, které společnost potřebuje  a které posiluje slabé a volá k odpovědnosti mocné.

 Církev se nesmí přizpůsobovat světským metodám  a státním řádům, nesmí porušovat hranici mezi světem a Božím  královstvím. Navíc je volána k rozhodné opozici kdykoli si  světská moc uzurpuje právo být strážkyní víry. Víra se nesmí  nikdy a v ničem opírat o pomoc světské moci.

9       ODKAZY

 

 1) Říčan (17), str. 105

 2) Šoltész (16), str. 28

 3) Říčan (17), str. 122, 123, 125

 4) " str. 105

 5) " str. 111, 112

 6) " str. 139

 7) " str. 140

 8) Tímto ediktem se křesťanství stávalo religio licita,  tzn. tolerovaným náboženstvím. Edikt byl vydán nejen  Galeriovým jménemi, ale i jménem jeho spoluvladařů,  Konstantina a Licinia.

 9) Franzen (6), str. 50, 51, Říčan (17), str. 191, 192

 10) Gibbon (7), str. 117

 11) Heussi (10), str. 93, Molnár (14), str. 54. Srovnej s  Aleš (2), str. 165, který uvádí, že Licinius byl zajat a  spolu se svým synem Licinianem popraven. Aland (1), str.  77 potvrzuje Molnára, že Licinius přišel o život i přes  slib, že bude žít.

 12) Heussi (10), str. 88, 89, Říčan (17), str. 140, 141

 13) Tato konstituce byla dříve nepřesně označována za  "milánskou konstituci", ještě nesprávněji za "milánský  edikt". - Heussi (10), str. 89

 14) V dokumentu se uvádělo, že "křesťanům a všem ostatním se  dává plná svoboda držet se náboženství, které každý  považuje pro sebe za nejlepší, aby božstvo na nebeském  trůnu, ať již kterékoli, bylo s námi a s našimi  poddanými smířeno a nám milostivě nakloněno". - Aleš  (2), str. 89

 15) Aleš (2), str. 89

 16) Aleš (2), str. 91

 17) Franzen (6), str. 53, Heussi (10), str. 93, Říčan (17),  str. 145

 18) Franzen (6), str. 58

 19) Aleš (2), str. 91

 20) Říčan (17), str. 147

 21) " str. 146

 22) Franzen (6), str. 54

 23) " str. 56, 57

 24) Říčan (17), str. 146, 147

 25) Hromádka (11), str. 52

 26) Aleš (2), str. 169

 28) Říčan (17), str. 155, 156

 29) Dowley (4), str. 145

 30) Konstantin tuhletu válku vedl jako válku náboženskou,  křesťanství versus pohanství. - Franzen (6), str. 58

 31) Franzen (6), str. 53

 32) Aleš (2), str. 165

 33) " str. 169

 34) Podlaha (15), str. 328, 329

 35) Říčan (17), str. 144

 36) Franzen (6), str. 52, Říčan (17), str. 144

 37) Heussi (10), str. 92 a Říčan (17), str. 142 hovéří pouze  o vidění, Franzen (6), str. 52 o nočním vidění v rozporu  s Aland (1), str. 176, Aleš (2), str. 92 a Latourette  (12), str. 91.

 38) Církevní historik Eusebius Cézarejský píše ve Vita  Constantini o vidění i o snu, kdežto dobře informovaný  Lactantius (napsal De mortibus persecutorum) ví jen o  císařském snu. - Aleš (2), str. 92

 39) Je třeba podotknout, že Maxencius byl ke křesťanům  celkem tolerantní, podle Gibbon (7), str. 118 až  dokonce přátelský, takže v boji s ním nešlo o zápas  mezi křesťanstvím a pohanstvím.

 40) Zajímavou zůstává otázka císařského výnosu z Milána,  který vyhlásil Konstantin spolu s Liciniem v roce 312,  tedy rok před náboženskou konstitucí. Výnos, o kterém se  zmiňuje pouze Aleš (2), str. 89, se nezachoval v původní  formě, neboť pravděpodobně nebyl křesťanům celkem  příznivý a z ohledu na pozdější císařův vztah k církvi  se o něm ohleduplně mlčelo. Galeriův edikt umožňoval  existenci křesťanství, naopak milánský výnos z roku 312  nařizoval, aby se ti, kteří ke křesťanství už patří,  křesťanství drželi, ale aby nikdo jiný do církve už  přijímán nebyl. Zdá se, že císaři se trochu polekali  toho nadšení, které se zmocnilo křesťanů po vydání  Galeriova ediktu, jimi chápaného jako vítězství církve.  Křesťané se slavnostně vraceli z vyhnanství a přidávali  se k nim mnozí pohané. Vláda tím byla znepokojená  a proto byl vydán císařský výnos, který měl brzdit  vítězný rozmach církve.

 41) Aleš (2), str. 90

 42) Franzen (6), str. 57

 43) Říčan (17), str. 144

 44) Aleš (2), str. 91, 161

 45) Říčan (17), str. 144,145

 46) " str. 151

 47) Aleš (2), str. 171

 48) " str. 205

 49) Heussi (10), str. 93

 50) " str. 94

 51) Aleš (2), str. 171

 52) Heussi (10), str. 93, Říčan (17), str. 151

 53) Harnack (8), str. 175, Huessi (10), str. 99

 54) Říčan (17), str. 151

 55) Latourette (12), str. 94, Říčan (17), str. 152

 56) Říčan (17), str. 152

 57) " str. 153

 58) Aland (1), str. 83

 59) Heussi (10), str. 95, Říčan (17), str. 153

 60) " str. 96, " str. 154

 61) Manicheismus se odvozuje od Oeršana Mániho (215-273),  který chtěl dovršit Boží zjevení jako poslední Boží  vyslanec po Buddhovi, Zarathuštrovi a Ježíšovi.  S křesťanstvím má jeho nauka sotva něco společného.  Zastával strohý duelismus a proces světa viděl jako  neustálý zápas mezi světlem a temnotou, mezi principy  dobra a zla, mezi duchem a hmotou. Manicheismus pronikl  do římské říše teprve v posledních desetiletích 3.  století, rychle se však šířil ve 4. století a stal se  velkým nebezpečím pro křesťanství, protože přejal mnoho  křesťanských prvků. - Franzen (6), str. 41

 62) Enkratité ("zdrženliví") byli stoupenci přísného, tělu  nepřátelského, asketického směru, který se velmi  rozšířil kolem roku 70 a nabyl hrozivých rozněrů.  Dogmaticky byli korektní, ale v asketických požadavcích  zacházeli tak daleko, že od každého křesťana vyžadovali  úplnou zdrženlivost nejen od požívání masa a vína, ale  i od manželství. Enkratické tendence se porůznu udržely  ve zmírněné podobě a měly určitou úlohu i v raných  dějinách mnišství. - Franzen (6), str. 41, 42

 63) Podlaha (15), str. 329

 64) Franzen (6), str. 57, Heussi (10), str. 105. Srovnej  s Říčan (17), str. 150, který uvádí že byl knězem.

 65) Franzen (6), str. 57, Heussi (10), str. 105. Srovnej s  Říčan (17), str. 150, který uvádí pouze šest druhů.

 66) Heussi (10), str. 107, 108, Říčan (17), str. 160, 161

 67) Heussi (10), str. 107

 68) Říčan (17), str. 160, 161

 69) " str. 161, též Heussi (10), str. 107, 108

 70) " str. 161

 71) " str. 196

 72) " str. 191, Heussi (10), str. 126

 73) Molnár (14), str. 88

 74) Dowley (4), str. 151. Srovnej s Molnár (14), str. 90,  který mluví o zavraždění několika důstojníků.

 75) Dowley (4), str. 149, Franzen (6), str. 70, 71, Říčan  (17), str. 162

 76) Molnár (14), str. 91

 77) " str. 93

 78) " str. 109-111, Molnár (13), str. 32, Heussi (10),  str. 137, Říčan (17), str. 210

 79) Podlaha (15), str. 329

 80) Aleš (2), str. 170, Franzen (6), str. 73, Heussi (10),

 str. 105, Říčan (17), str. 149, 150

 81) Aleš (2), str. 170, Franzen (6), str. 73

 82) Říčan (17), str. 161

 83) " str. 213

 84) Říčan (17), str. 213-215

 85) Heussi (10), str. 130, Říčan (17), str. 201

 86) Dowley (4), str. 184, Franzen (6), str. 93, Říčan (17),

 str. 201, 205, 215

 87) Franzen (6), str. 84, Heussi (10), str. 132, 133,  Hromádka (11), str. 286

 88) Hromádka (11), str. 285, 286, Říčan (17), str. 201

 89) Říčan (17), str. 232, 233

 90) Aleš (2), str. 277

 91) Hromádka (11), str. 170

 92) Aleš (2), str. 227, Říčan (17), str. 263

 93) Latourette (12), str. 282

 
10   PRAMENY A LITERATURA

 1) Aland, K., 1985: A history of Christianity I. Fortress  Press, Philadelphia

 2) Aleš, P., 1978: Cirkevné dejiny I., Pravoslávna cirkev v  ČSSR, Bratislava

 3) Burian, J., 1970: Řím. Světlo a stíny antického  velkoměsta. Svoboda, Praha

 4) Dowley, T. a kol., 1990: The History of Christianity.  Lion Publishing, Hong Kong

 5) Foustka, R., 1955: Petra Chelčického názory na stát a  právo. Práce, Praha

 6) Franzen, A., 1992: Malé církevní dějiny. Zvon, Praha

 7) Gibbon, E., 1983: Úpadek a pád římské říše. Odeon, Praha

 8) Harnack, A., 1974: Dějiny dogmatu. Kalich, Praha

 9) Haufe, G. a kol., 1986: Pouhou vírou. Kalich, Praha

 10) Heussi, K., 1945: Přehled církevních dějin I. Synodní  rada ČCE, Praha

 11) Hromádka, J. L., 1931: Křesťanství v myšlení a životě.  Laichter, Praha

 12) Latourette, K. S., 1975: A history of Christianity I.  Harper Cillins Publihers, San Francisco

 13) Molnár, A. a kol., 1977: Církev ve světě. Kalich, Praha

 14) Molnár, A., 1982: Pohyb teologického myšlení. Kalich,  Praha

 15) Podlaha, A. a kol., 1932: Český slovník bohovědný (díl  V., sešit 6). Kotrba, Praha

 16) Rejchrt, L., 1992: Taková dlouhá cesta. Kalich, Praha

 17) Říčan, R.- Molnár, A., 1990: 12 století církevních  dějin. Kalich, Praha

 PŘÍLOHA

 Přehled vládců římského impéria v letech 284-395

 

 ZÁPAD VÝCHOD

 Maximianus a286-305 Dioklecián a284-305

 Konstancius Chlorus Galerius c293-305

 c293-305 a305-311

 a305-306

 Maximinus Daza

 uz. Konstantin I. Veliký c305-307

 a306-324 a307-313

 i324-337

 Severus c305-307

 uz. Maxencius a307-312 Licinius a307-324

 Konstantin II. a337-340 Konstancius

 Konstans a337-350 a337-353

 uz. Magnencius a350-353 i353-361

 Julián Apostata i361-363

 Jovianus i363-364

 Valentinián I. a364-375 Valens a364-378

 Gracián a375-383 Theodosius I. Veliký

 Valentinián II. a379-392 a379-392

 uz. Maximus a383-388 i392-395

 c - césar, a - augustus, i - imperátor (vládce celé říše),

 uz. - uzurpátor

Na www.kspce.cz uveřejněno se souhlasem HIBU (Michal krchňák)14.11.2007.
Staženo z http://www.sweb.cz/asre/

---

Dan Drápal

Na desátky je ještě brzy

Před několika málo měsíci rozčeřil vodu zejména v katolické církvi lidovecký ministr Cyril Svoboda svým návrhem, aby katolíci dávali na církev jedno procento svého platu. Byl to Svobodův osobní příspěvek k řešení léta se táhnoucího sporu o finanční narovnání mezi státem a církvemi. Vzhledem k tomu, že nekatolické církve příliš velký majetek neměly, týká se otázka církevních restitucí zejména církve římskokatolické. Konečný výsledek ovšem jistě ovlivní i církve ostatní.

Návrh ministra Svobody kupodivu nevzbudil v římskokatolické církvi takovou míru nevole, jak někteří očekávali. Ozvaly se sice i nesouhlasné hlasy, nicméně návrh podmínečně podpořili i někteří biskupové.

Nás nekatolíky může občas rozladit postoj mediální sféry, která mnohdy jakoby ani nepočítala s tím, že tu existují i jiné církve než církev katolická. Projevuje se to např. v nesmyslné terminologii, která je ovšem v našich médiích zcela běžná. Tak se můžeme například dočíst, že americký prezident se zúčastnil „baptistické mše“, nebo že někde vystoupil „protestantský kněz“.

Ať chceme nebo nechceme, vyřešení otázky narovnání mezi státem a církvemi se bude týkat i nás, nekatolíků. Faktem je a zůstane, že čím je církev finančně nezávislejší na státu, tím je morálně silnější a tím lepší má evangelizační východisko. Kromě toho k ní její vlastní členové mívají užší – a odpovědnější – vztah. Fareed Zakaria prokázal, že státy bez přírodního bohatství, jež musí své bohatství budovat exportem produktů s vysokou přidanou hodnotou a jež musí své prostředky získávat především přímým zdaněním obyvatelstva (Švýcarsko, Holandsko), mívají obyvatelstvo finančně zodpovědnější. Obyvatelstvo těchto zemí se se svými státy identifikuje zpravidla mnohem úžeji než obyvatelstvo států, kde se platí daně velmi nízké (arabské státy vyvážející ropu). Podobně ten, kdo ví, že se výrazným způsobem podílí na financování „své“ církve, k ní bude mít užší vztah než ten, kdo ví, že se o jeho církev „postará stát“. Návrh ministra Svobody je krok sice drobný, leč správným směrem.

---

Dan Drápal

O církevním zákonu trochu jinak                     

Před krátkou dobou byl schválen - přes nesouhlas Senátu a prezidentské veto - nový církevní zákon. Představitelé etablovaných církví protestují, mluví o kroku zpět, omezování náboženské svobody či dokonce o návratu k totalitním praktikám.

Bylo by dobré vědět, že pro některé je nový církevní zákon krokem kupředu, nikoli krokem zpět. A to přes to, že zákon je opravdu dosti špatný a z hlediska ústavní čistoty téměř komický.

Krokem kupředu je pro řadu společenství, která se konečně budou moci zaregistrovat jako církve. Je zde - již přes jedenáct let - několik uskupení, která existují jako občanská sdružení, ač jsou ve skutečnosti církvemi. Jsou zaregistrována vlastně protiprávně podle zákona o sdružování, ale od roku 1990 se jim to trpí, protože všichni vědí, že je třeba nového církevního zákona, který by jim legální existenci umožnil.

Kdo jim však celou tu dobu v registraci bránil? Na čí popud byla zvednuta hranice pro registraci z jednoho tisíce na celých deset tisíc, když se schvaloval v roce 1991 současně platný zákon? Bylo to na popud ateistů, nebo na popud jiných křesťanů? Připadá mi poněkud pokrytecké, když se teď mluví o diskriminaci církví, ačkoli po celých více než jedenáct let etablované církve neudělaly nic pro to, aby jiní křesťané, neřku-li příslušníci jiných náboženství, u nás diskriminováni nebyli.

I nový zákon je diskriminační. Nově vznikající společenství budou diskriminována minimálně dalších deset let. Etablované církve prostě udělaly vše pro to, aby jiným život maximálně ztížily. Mluví se o ochraně proti sektám. Ironií je, že podle dosud platného zákona byly zaregistrovány pouze náboženské společnosti, které lze z velmi dobrých důvodů za sekty označit. Křesťanská společenství mají mnohem více členů než některé registrované církve, jimž jsou na dalších deset let zajištěny výhody, jež nám budou upřeny. Není mi známo, že by někdo z představitelů etablovaných církví protestoval, snad s čestnou výjimkou bývalého římského katolíka, nyní starokatolíka Odilo Štampacha.

Nový zákon je špatný i proto, že nechává velký prostor ministerským úředníkům při posuzování žádostí o registraci. Stačilo by, aby ministerstvo kultury obsadila KDU-ČSL a dosadila na církevní odbor "své lidi". Ti už by se snadno mohli postarat, aby nově vznikající církve měly potíží víc než dost. Že by se to nemohlo stát? Stačí podívat se na Slovensko, kde si tak počínají mladí militantní katolíci právě na ministerstvu kultury. Už se jim podařilo výrazně omezit "Modrý kríž", a teď usilují o likvidaci v minulých letech nejrychleji rostoucí "církve necírkve" na Slovensku, právě Křesťanských společenství.

Církve si stěžují, že se s nimi jedná jako se "spolkem zahrádkářů". My, členové Křesťanských společenství, máme za sebou jedenáct let takovéto existence. Ale to nás tolik nemusí trápit. V USA jsou na tom církve stejně jako ti zahrádkáři, neboť je tam důsledná odluka církve od státu. Lidí tam ovšem chodí do kostela relativně dvacetkrát více než v České Republice. Takže v těch zahrádkářích to asi nebude. Mnohem více to bude v kredibilitě církve.

Někteří z nás, kteří se dosud zaregistrovat nemohli, zásadně odmítají, aby církve byly financovány státem. To je totiž jedna z věcí, která církvím bere kredibilitu. Pokrytecký pláč na ztrátou některých možností po jedenáctiletém mlčení, když jiným byly mnohem zásadnější práva upírána, a po snaze příchod nových omezit co nejvíce a na co nejdelší dobu, to rozhodně není nic pěkného.

Zákon opravdu není dobrý. Na založení politické strany stačí tři lidé, na založení občanského sdružení rovněž - co hrozného by se stalo, kdyby to bylo i v případě církví? Co děsivého by mohlo vzniknout, kdyby měli všichni rovné podmínky, jasně definované zákonem? Jsou nás ale tisíce, kteří mohou být rádi, že alespoň skončí naše pololegální existence. Etablované církve nám nijak vstříc nevyšly. Bohužel.

---

Dan Drápal

Jak mít dobré vztahy se státem

Vztahy mezi církvemi a ministerstvem kultury se natolik zhoršily, že vláda jednala o tom, zda by církve neměly patřit přímo pod úřad vlády. To by ale prý neprošlo v parlamentu. Mám návrh, jak vztahy mezi církvemi a státem jednou provždy zlepšit. A je to návrh vyzkoušený.

Naše církev Křesťanská společenství má totiž se státem výborné vztahy.

Od té doby, co byla před rokem a půl zaregistrována, od nás stát nic nechtěl a my jsme nic nechtěli od státu.

Pouze jednou jsem žádal od ministra kultury omluvu, když se vyjádřil paušálně, že všechny církve chtějí od státu peníze. Protože my je nechceme, snadno na nás zapomněl. Omluvy se mi dostalo a za to si pana ministra vážím. Vážím si lidí schopných omluvy víc než lidí nechybujících. Je to asi dáno tím, že ty druhé neznám.

Všem mohu tento stav doporučit.

Na rozdíl od většiny našich obyvatel si nemyslím, že by církev měla být chudá. Měla by být bohatá, aby mohla vyvíjet spoustu užitečné činnosti. Vzdělávací, charitativní i jiné. Současně by ale měla žít z víry. Žijeme z víry v Hospodina, který je nesrovnatelně bohatší než náš stát.

Zdá se, že naprostá většina napětí mezi církvemi a státem souvisí s penězi. Aby bylo jasno: nepochybuji o tom, že církev římskokatolická byla komunisty okradena. Jsem přesvědčen o tom, že ukradený majetek jí právem patří. Nejsem však přesvědčen, že bylo moudré se ho při daném stavu českého národa domáhat. Nelibost plynoucí z tohoto domáhání bohužel padá i na nás, kteří od státu nic nechceme. Lid je připraven k paušalizování a domáhání se majetku je vodou na mlýn těm, kteří „přece vždycky věděli“, že církvi jde jen o peníze.

Vezměme vážně skutečnost, že církev žila bez budov, polností a lesů více než tři sta let. Byla to doba jejího nejdynamičtějšího rozvoje. Tehdy církev určovala agendu společnosti, nikoli naopak.

Když církev v nějakém národě pozbývá života, když přestává být relevantní silou ve společnosti, zpravidla jí i po duchovní smrti zůstanou budovy, rituály a učení. Církevní dějiny bohatě dokazují, že bez učení to sice nejde, bez budov a rituálů ale ano.

Nechte státu, co ukradl, a věnujme se zvěstování evangelia! Panu ministru a na církevní odbor můžeme poslat několikrát do roka srdečný pozdrav. Oni ho budou rádi opětovat, dokud Parlament nepřijde na to, že vlastně ministerstvo kultury odbor církví nepotřebuje.

A je docela možné, že v té době už bude církev opět významnou společenskou silou.

Dan Drápal

senior Církve Křesťanská společenství

---

Dan Drápal

Jste pro reformu? A proč?

Reforma je schválena. Nyní se řeší jednak otázka, je-li to vůbec reforma, jednak otázka, co bude následovat. Sociální demokracie upozorňuje především na to, že se výrazně snižuje daňová progrese, a hlásá, že reforma je především pro bohaté. Skupinka kolem poslance Tlustého zase těsně před hlasováním o reformě budila dojem, že jde hlavně o to, aby se snížily daně všem. Jakkoli se jeví vládní a opoziční stanovisko jako nesmiřitelné, přece se zdá, že je vláda a opozice v jedné věci zajedno: reforma nesmí nikoho bolet.

A tak se diskutovalo o tom, zda si ten či onen polepší nebo pohorší, a mnohem méně o tom, zda a k čemu reformu vlastně potřebujeme. Pokud už nějaká zdůvodnění zazněla, pak ta, že pokud se něco neudělá, během dvou let mandatorní výdaje státu překročí možnosti státního rozpočtu. To je sice důvod jako hrom, aby se něco dělalo (a sociální demokracie velmi dobře ví, že kdyby byla u moci, musela by tuto otázku tak jako tak řešit), chci ale uvést ještě další důvody, které považuji za pádné.

Nejprve k otázce „výhod pro bohaté“. Zdá se mi, že ODS se snížení, případně zrušení daňové progrese ani nesnažila nějak vysvětlit, natož hájit. Musím to tedy udělat za ni.

Není žádný morální důvod, proč by jedna skupina obyvatel měla platit vyšší procento z daní než druhá. Pokud tomu tak je, zdaňuje se vynalézavost, pracovitost a úspěch, a to není dobře. Zrušení daňové progrese je tedy náprava předchozího, morálně nežádoucího stavu, který diskriminoval majetné.

Nepřijímám bohužel stále ještě běžný argument, že mnozí ke svému majetku přišli nepoctivě. To je sice - zvláště v našich podmínkách - nepochybně pravda, ale lékem na tuto nepřístojnost je lepší práce orgánů činných v trestním řízení, nikoli penalizování úspěšných podnikatelů bez ohledu na to, zda ke svému majetku přišli poctivě či nepoctivě. Zrušení daňové progrese je z hlediska morálního návrat ke spravedlnosti, tudíž něco žádoucího, za což bychom se neměli stydět.

Mnozí namítnou: „Ale my přece chceme sociální stát!“ Nuže, jsem přesvědčen, že sociální stát a daňová progrese nejsou dvě věci, které musí jít ruku v ruce.

Chceme-li sociální stát, pak by bylo dobré si definovat, o čem to vlastně hovoříme. Já jsem také pro sociální stát, pokud se tím myslí, že stát nenechá bez prostředků ty své obyvatele, kteří z legitimního důvodu nemohou pracovat, nebo mohou pracovat jen omezeně. Z tohoto hlediska je skutečně potřeba, aby se stát postaral o sirotky, o lidi s handicapem, případně o lidi, kteří ne vlastní vinou přišli o práci či bydlení.

Mám ale obavy, že mnozí z těch, kteří volají po sociálním státu, ve skutečnosti chtějí, aby stát všem občanům, ať pracovat mohou či nemohou, ale i ať se jim pracovat chce nebo nechce, garantoval určitou (a ne nízkou) životní úroveň. Takto pojatý sociální stát považuji za nemorální a neuskutečnitelný. Nemorální proto, že nutí nás, kteří pracovat chceme, poctivě pracujeme a poctivě rovněž odvádíme daně, financovat bezstarostný život těch, kdo pracovat nechtějí. Neuskutečnitelný proto, že stanovená míra životní úrovně bude vždy mnohým připadat jako nedostatečná.

V souvislosti se sociálním státem se často mluví o solidaritě. Přitom je to paradoxně sociální stát, který vydatnou měrou přispěl k tomu, aby kupříkladu mezigenerační (či příbuzenská) solidarita téměř vymizela. Pokud se postará „stát“, proč by se měla starat rodina? Nehledě na to, že rodina je vůči svobodným v současné době do jisté míry znevýhodňována.

Zpět k reformě. Diskutuje se o tom, zda si po reformě polepšíme či pohoršíme. Mluví se o tom mnohem víc, než o tom, k čemu reformu vlastně potřebujeme. Lidé si mohou spočítat, zda si individuálně polepší či pohorší v roce 2008 či 2009. Mně ale zajímá, jak si polepší či pohorší má vnoučata. Mně by nevadilo, kdyby nás reforma finančně bolela, kdybych díky reformě získal jistotu, že nezanecháme svým dětem a vnoučatům vysoký státní dluh. Něco takového ale žádná politická strana neříká. Buďto to nechce, nebo k tomu nemá odvahu.

Sociální stát, tak jak se nám ho podařilo v poslední stovce let vybudovat, výrazně snížil vědomí odpovědnosti za vlastní život, a výrazně zvýšil očekávání, že se „o mě někdo postará“. Podařilo se nám tak ztučnět a zlenivět, že už se ani nemáme moc rádi a se svou zemí se nedokážeme nijak identifikovat. Mám obavy, že nebudeme ani ochotni ji bránit, až to bude potřeba. A protože jsme prožili řadu let ve zcela mimořádném míru, domníváme se, že tomu tak bude navěky. Až se situace změní, ve své pohodlnosti se asi vzdáme. Zvláště pokud by nám náš budoucí pán slíbil, že se pokusí zachovat naše sociální výhody.

Zvrátit tento trend nebude snadné. Možná je to už nemožné. Ale chci se o to přinejmenším pokusit, protože mi připadá zbabělé vzdávat vše bez boje. Proto říkám, že stojí za to podporovat každé opatření, které zvyšuje vědomí osobní zodpovědnosti za vlastní osud. Tedy kupříkladu preventivní prohlídky důsledně zdarma, návštěva u lékaře za mírný poplatek. Pevná a důsledná sociální síť pro ty, kdo se o sebe postarat nemohou, ale jinak individuální důchodové účty s osobní zainteresovaností. Školné na vysokých školách, ale štědrá stipendia pro pilné a přičinlivé studenty. A tak dále.

Je někdo, kdo to také vidí takhle? Tak proč mlčíte?

Dan Drápal, 22. srpna 2007